Již je tomu více než 200 let, co Samuel Hahnemann (1755 - 1843) dal světu homeopatii. Homeopatii jako metodu, která dokáže stimulovat samoozdravné procesy v organismu a vede k opravdovému uzdravení, a nejenom k potlačení symptomů.
Homeopatie využívá tzv.principu podobnosti. Stejné příznaky, které dokáže nějaká látka po požití vyvolat u zdravého člověka, dokáže ta samá látka odstranit u člověka, který jimi trpí. Tím se tato látka stává lékem. Tuto zákonitost objevil Hahnemann v době, kdy na sobě zkoušel účinky kůry Chininovníku. Poté, co několikrát po sobě Chininovník požil, dostavily se u něj všechny příznaky malárie (periodické teploty se zimnicí, třesavkou, schváceností…) Zároveň zjistil, že když podá kůru chininovníku člověku s malárií, tento se vyléčí. Tím ale Hahnemannův objev zdaleka nekončí. Začal se svými látkami (léky) experimentovat v různých ředěních. Své léky stále více ředil ve snaze minimalizovat jejich vedlejší účinky. A ke svému překvapení zjistil, že čím více lék zředí, tím je účinnější.
Začala éra pokusů, kdy Hahnemann nejprve sám, a později se spolupracovníky na sobě zkoušeli různé látky (léky) a pečlivě zaznamenávali každý příznak, který se objeví. Vznikly tak první seznamy, kde každému léku byla přiřazena skupina příznaků (symptomů). Vykazoval-li pacient soubor příznaků odpovídající určitému léku, uzdravil se po podání tohoto léku ve zředěné formě.
A tak Hahnemann, jeho žáci, a jeho následníci postupně vyzkoušeli celou řadu látek, symptomy pečlivě zaznamenávali, a seznam vyzkoušených látek (léků) se postupně rozrůstal.
Vznikla tak první Materia medica (podrobný popis léků) a první Repertorium (výčet symptomů, kdy každému symptomu je přiřazena skupina léků, které jej vyvolávají)
Stačilo pak odebrat od pacienta co nejvíce symptomů, porovnat je se seznamem, a lék byl jasný.
Metoda odebírání symptomů a jejich následné vyhledávání v repertoriu, ať už v knižní, nebo počítačové formě zůstala zachována jako hlavní homeopatický postup do dnes. Stále více však naráží na své hranice. Léků je hodně (od dob Hahnemanna se jejich počet minimálně ztřicetinásobil), symptomy jsou často u různých léku velmi podobné, a záleží jen na posouzení homeopata, kterým symptomům přisoudí větší význam než jiným, a které tedy (dnes už)zadá do počítače. Různě zvolené symptomy však často znamenají zcela odlišný výsledný lék. Není neobvyklé, že když několik i slovutných homeopatů vyšetřuje stejného pacienta, každý dospěje k jinému léků. Je to frustrující, nejen pro pacienta, ale samozřejmě i pro homeopata.
Je třeba k tomu poznamenat, že některým pacientům se najde lék poměrně snadno a tyto problémy nejsou
Počátek 21.století přinesl výraznou pomoc tomuto problému. V té době objevili nezávisle na sobě Jan Scholten v Evropě a Rajan Sankaran v Indii „Systém v homeopatii". Homeopatické léky přestávají být isolovanými soubory symptomů, ale stávají se součástí širších systémů. Stejně jako kdysi proběhla systematizace v botanice a zoologii, probíhá nyní systematizace v homeopatii. Jedná se o kvantový skok, který posouvá homeopatii a práci s pacientem na kvalitativně novou úroveň
O jaký systém jde ?
Všechny léky jsou rozděleny do skupin podle původu. Tři největší skupiny tvoří Léky minerálního původu, rostlinného původu a léky zvířecího původu.
Léky minerální jsou dále členěny podle příslušnosti k jednotlivým řadám Mendělejevovy periodické tabulky prvků.
Rostlinné léky se dělí do skupin podle příslušnosti k jednotlivým čeledím (např. bobovité, složnokvěté, liliovité atd) a živočisné léky se člení do skupin podle jednotlivých tříd (např. savci, ptáci, hadi, atd).
To by samo o sobě ještě nebylo nic tak převratného. Převratným se celá věc stává až ve spojení s novou technikou anamnézy (odběru případu od pacienta), kterou vyvinul světově uznávaný indický homeopat Rajan Sankaran.
Speciální technikou kladení otázek se homeopat spolu s pacientem noří stále hlouběji a hlouběji do jeho problému. Úkolem homeopata je vlastně jen pacienta povzbuzovat, aby komunikoval se svým nitrem. S tím, jak pacient takto o svém problému hovoří, začíná mimoděk a zcela nevědomě používat a opakovat určitá slova, která jsou typická pro jednu z uvedených říší.
Tak například potřebuje-li pacient lék z minerální říše, dříve či později se v jeho vyprávění začne vše ve zvýšené míře točit kolem problematiky struktury, výkonu, selhání atd. Podrobnějším zaměřením (fokusací) jeho povídání pak lze určit řadu v Periodické tabulce prvků a v ideálním případě i přímo o jaký prvek(lék) jde. Ale i v případě, že si nejsme jistí konkrétním prvkem, máme už situaci značně usnadněnou. V úvahu totiž už připadají pouze prvky dané řady, což je od dvou prvků v řadě první až po maximálně 17 prvků (léků) v řadě šesté. Nestojíme tedy před problémem, vybrat jeden lék ze všech cca tří tisíc známých, ale problematika se nám zúžila na konkrétní a malou skupinu.
Postup hledání léku tedy probíhá hierarchicky od shora dolů. Nejprve biologická říše, pak jednotlivé užší klasifikace uvnitř říší , až ke konkrétnímu léku. Každý krok na této cestě nám určitou skupinu léků vyloučí, až zbyde jen hrstka, či jen jeden lék přicházející v úvahu.
To zaručuje, že se neztratíme v tom gigantickém množství symptomů, které tvoří oněch více než 3000 homeopatických léků.
Další výhodou je, že léky v rámci jedné skupiny mají podobné vlastnosti. Například léky z říše rostlin a čeledi složnokvětých, mají zvýšenou vnímavost ke zraněním, ať na fyzické, či duševní úrovni. Patří sem léky jako Arnica (Prha Arnica), Chamomilla (Heřmánek), Bellis perenis (sedmikráska) a další - všechno dobře známé homeopatické léky. Kromě toho však je tu celá řada méně známých, či téměř neznámých, co se účinku týče, homeopatických léků, jako třeba Řebříček, Slunečnice, Kopretina, Řimbaba a mnoho dalších. Jejich příslušnost k čeledi složnokvětých nám však naznačuje, při jakých stavech a nemocech se dají tyto léky použít.
Pomocí klasické metody vyhledávání symptomů, jak byla používaná dosud, se k takovým lékům nedá dojít, jelikož jsou ještě nevyzkoušené, a tudíž nepopsané v literatuře.
To, že tato metoda není pouhou spekulací, dokazuje Sankaran vždy znovu a znovu na základě svých úspěšně zaléčených případů, často pacientů, kterým dosud nemohl v jejich trápení nikdo pomoci, ať už šlo o alopatickou, či homeopatickou léčbu.
Základy této metody spatřily světlo světa na přelomu 20. a 21. století v Indii. Právě v této době Sankaran zformuloval první teze této nové metody. Od té doby on a mnoho dalších homeopatů po celém světě potvrdilo a stále znovu potvrzuje pravdivost těchto tezí, a zároveň přispívá svými vlastními zkušenostmi ke stálému zdokonalování a vypiplávání této metody.
Jejich pacienti jsou jim vděčni.